Templářské stránky
 |
|
Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům. Sloužili pouze zájmům papeže . To samozřejmě popuzovalo světské panovníky. Filip IV. Sličný v letech 1307 – 1312 proti templářům nakonec zakročil, jelikož mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Dost možná však posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežské stolici a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky. Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství , neúcty k svátosti oltářní , sodomie . Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale odmítli, přes značný nátlak, jak Bonifác VIII. , tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež, Klement V. , souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům (jakož i s řadou dalších požadavků vůči církvi). Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avignonu (který sice v té době nebyl součástí Francie , nicméně Petrarka v této souvislosti hovořil o „babylonském zajetí“). Je pravděpodobné, že templáři se dozvěděli o přípravách útoku proti jejich řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností nicméně je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do portugalských přístavů, mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny. 13. října 1307 ("nešťastný pátek třináctého") bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii . Rytíři se nicméně nepostavili na odpor a bylo tak zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquese de Molay . Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale nařízení se setkalo jen s malým ohlasem. Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu, jiné zlomilo použití útrpného práva . Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti, kdy prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 11. května 1310 . Po oficiálním zrušení řádu papežskou bulou Vox in Excelso v roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr a tři další představení řádu. Ti byli v 18. března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Nato ale velmistr Jacques de Molay a preceptor Geoffroy de Charnay popřeli znovu obvinění a ještě týž večer byli na králův příkaz upáleni. Majetek řádu templářů byl oficiálně předán johanitům , kteří byli jejich velkými rivaly, což se projevovalo již ve Svaté zemi. I oni se však museli vzdát činnosti v bankovnictví. Ve skutečnosti získal velkou část majetku templářů Filip IV. i anglický král Edvard II. , který také současně rozpustil řád v Anglii. V Německu templáři tolik populární jako ve Francii a Anglii nebyli, neboť jim tu konkuroval řád německých rytířů . V některých zemích ale řád zcela nezanikl. Na Pyrenejském poloostrově odmítl aragonský král Jakub II. předat majetek templářů johanitům. Založil nový řád rytířů z Montesy a přesvědčil papeže, že tento nový řád mohl hospodařit s aragonským majetkem templářského řádu. Podobný postup zvolil portugalský král Diniz, který založil Řád Kristův (Christi Militia). Ten zřejmě sehrál významnou roli při podpoře prvních portugalských námořních výprav. Rovněž ve Skotsku odmítl král Robert uposlechnout papežovy výzvy k likvidaci řádu, ostatně sám byl v papežské klatbě. Rychlý konec kapetovské dynastie mezi lety 1314 a 1328 , když zemřel francouzský král Filip IV. Sličný , jeho tři synové i jediný vnuk, vedl k obecné víře, že dynastie byla prokletá. To vyplývá i z legendy, že velmistr Jacques de Molay bezprostředně před svojí smrtí proklel Filipa IV. a papeže Klementa V. a vyzval je do roka k božímu soudu. Skutečností je, že papež následoval velmistra na věčnost o měsíc a král o sedm měsíců později. Templáři byli později spojeni s mnoha legendami, týkajícími se řady tajemství a mystérií, pocházejících z nejstarších dob. Snad nejznámějšími z nich jsou ty o Svatém grálu či Arše úmluvy . Některé prameny říkají, že Svatý grál byl objeven a převezen do Skotska během útlaku řádu v roce 1307 a že byl ukryt pod Rosslyn Chapel ve vesnici Roslin. Řád prý také objevil Archu úmluvy, schránu, obsahující svaté předměty starých Izraelců včetně Aronovy hole a kamenných desek, popsaných Bohem textem Desatera přikázání . Údajný ceremoniál zapření víry v Krista (viz. obrázek), poté musel zasvěcenec třikrát poplivat kříž a políbit mistrovi zadek. Tato obvinění hrála u inkvizičního soudu jednu z hlavních rolí, ale obvinění templáři tyto rituály zavrhla, a označila je za výmysl. Templáři se na mučidlech přiznali, že prováděj homosexuální praktiky, že uctívají Lucifera, plivou na kříž apod. což jsou pro křesťana jeohavnější zločiny. Templáři při průběhu soudu své výpovědi vzali zpět, inkvizitoři však tyto výpovědi označili jako návrat ke kacířství. Historikové se ale domnívají, že zřejmě šlo o vykonstruovaný proces, a že obvinění nebyla pravdivá. Tyto legendy vycházejí především z dlouhé doby, během níž řád sídlil na Chrámové hoře v Jeruzalémě . Některé záznamy také uvádějí, že tem pláři odhalili tajemství „Mistrů zednářů “, stavitelů původního chrámu, a dozvěděli se, že původní Archa úmluvy byla před zničením prvního chrámu převezena do Etiopie . Zmínku o tom je možné najít v reliéfech na katedrále v Chartres . Další indicie o pátrání řádu po Arše a odhalení tajemství stavitelů chrámu představuje podle některých existence monolitického chrámu v Lalibele v Etiopii , který stojí dodnes a jehož stavba je (nesprávně) připisována templářům. Ze stejné doby pochází také podzemní kostel v Aubeterre ve Francii . V průběhu 14. století za vlády krále Edvarda I. válčila Anglie se Skotskem . V roce 1314 proběhla bitva u Bannockburnu , v níž Skotové zvítězili především díky zásahu teplářských rytířů na straně skotského krále Roberta . Bitva patřila mezi jejich poslední. Templáři bývají také zmiňováni mezi členy posádky legendami opředené výpravy Henryho Sinclaira směřující ze Skotska do Severní Ameriky v roce 1398 . Existují určité spekulace, že templáři vlastnili mapy pocházející z předkolumbovských výprav do Ameriky a že Kolumbovi navigátoři byli členy nástupnického portugalského řádu . Templářský kříž byl prý v roce 1492 významným symbolem na plachtách Kolumbových lodí. Někteří badatelé a esoterici tvrdí také, že řád uchovával tajná učení, což jej spojuje s hnutími a organizacemi, jaké představují Rosenkruciáni , Převorství sionské , Rex Deus , Kataři , Hermetismus apod. a také se ztracenými proroctvími a relikviemi Ježíše Krista .
Jiní vědci naopak předpokládají, že šlo o nepochopení tajných templářských rituálů, které pocházely z dob křížových výprav a odehrávaly se za „zavřenými dveřmi“. Tyto rituály měly zahrnovat popření Krista a trojnásobné poplivání kříže, stejně jako líbání zadku mistrů. Podle této teorie (a nedávno nalezených vatikánských dokumentů) měly tyto akty simulovat pokoření a mučení, kterým mohli být křižáci vystaveni v prípadě zajetí Saracény . Jejich účelem bylo naučit nového člena řádu popřít víru jen myslí, ale ne srdcem. Pokud se týče obvinění z uctívání „hlavy“, někteří badatelé se domnívají, že tyto rituály se vztahovaly spíše k uctívání údajných ostatků sv. Eufémie , jedné z jedenácti panen sv. Uršuly , Hugona de Payens a sv. Jana Křtitele než k uctívání pohanských model . Jedna z teorií o uctívání „hlavy“ se vztahuje také k existenci Turínského plátna , které mohli templáři získat z kořisti při 4. křížové výpravě , kdy byla křižáky dobyta Konstantinopol. Mohlo se tedy jednat o uctívání „vousaté hlavy“ z tohoto plátna. Později bylo také připisováno templářským kaplanům vytvoření slova Bafomet pomocí zašifrování (šifrou Atbaš ) esoterického pojmu sofia ( řec. moudrost). Tato interpretace je nicméně kontroverzní a je založena na dohadech. Konspirační teorie , vysvětlující příčinu likvidace teplářského řádu, jdou nicméně často mnohem dále než připouští nejčastěji přijímané vysvětlení, že příčinou byla snaha o získání templářského majetku a konsolidaci geopolitické moci. Stanovisko katolické církve je v každém případě takové, že šlo o neoprávněné pronásledování, templáři se ničeho zlého nedopustili a papež byl v tom čase donucen povolit jejich pronásledování. V roce 2001 objevila dr. Barbara Frale v Tajných vatikánských archívech tzv. Chinonský pergamen, dokládající, že již v roce 1314 papež Klement V. templáře tajně omilostnil. Zatímco francouzký král Filip IV. chtěl mermomocí řád templářů zrušit, tak papež Klement V. davál na spravedlnost a několikrát se řádu zastal a obořil se proti Filipovi. Díky němu se proces prodloužil na několik let, zatímco francouzký král si představoval trvající proces na několik týdnů. Do karet francouzkému králi hráli také kardinálové, ti byli Filipem přímo dosazeni do úřadů a kteří soudili ve prospěch obžaloby řádu. Dne 12. srpna 1308 vydal papež Klement články obžaloby proti templářům, Faciens misericodiam. Seznam obsahuje 127 zločinů, z nichž řada se v dokumentu opakuje. Toto jsou nejvážnější z nich:
(Modla s třemi hlavami, či s třemi obličeji kterou podle výpovědí uctívali templáři a kterou inkvizitoři označili jako tzv. ,,vousatá hlava" podle některých odborníků symbolizuje trojjedinost Boží. Hlava se třemi obličeji byli nalezeny i v jiných náboženstvech.) G. Legman upozornil na zajímavý rys obvinění, totiž na jejich encyklopedickou povahu. Pokud král Filip a De Nogaret chtěli zničit řád, pak by rozsudek smrti víc než dostatečně opravňovalo zapření Krista a zneuctění kříže (pro křesťana nejohavnější zločiny). Považuje také za podivnou skutečnost - pokud byla obvinění proti templářům zcela vykonstruovaná - že mezi nimi chybí některá univerzálně osvědčená obvinění tehdejší doby, jako jsou očarování dobytka, vraždění dětí, osnování atentátů na krále, nemluvě o obviněních z lichvy a zpronevěry peněz, která se nabízela. Legman se také domnívá, že se o Jacquesu de Molayovi vědělo, že je homosexuál, a že uzavřel dohodu, na jejímž základě se přizná k zapření Krista a znesvěcení kříže, a nebude stíhán za skutky, pro něj osobně nepříjemnější. Přinejmenším dva templáři ho obvinili z poměru s komorníkem. Ten ve vlastním doznání přiznal nejméně jeden případ. Přiznal se také k uctívání modly. |
Historie Templářského řádu (Řád chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu) 
Základem řádu byl osmičlenný spolek francouzských rytířů v čele s Hugonem de Payns a Godefroyem de Saint Omer na ochranu poutníků mezi Jeruzalémem a Jaffou , založený roku 1118 nebo 1119. Další rytíři byli Hugo I. hrabě ze Champagne, André z Monbard, Archambaud ze Saint-Aignan, Nivard z Mondidier, Godemar, Rossalplnit. Řád dostal jako své sídlo mešitu Kubbat as-Sachrá (Skalní chrám), stojící v místě, kde stával dříve Šalomounův chrám . Z latinského výrazu pro chrám templum pochází také název řádu. Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina . O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard , který templáře podporoval a byl autorem prvního Řádu, jímž se činnost templářů začal řídit. Templáři přepravovali z Evropy do Palestiny peníze a majetek křižáků a z těchto transakcí rychle zbohatli. Rozvinuli dobře fungující bankovní systém , který brzy začali využívat i evropští panovníci a šlechta. Bohatli i na směně evropských měn na platidla jeruzalémského království, transportu poutníků do Svaté země apod. Po pádu jeruzalémského království v roce 1187 , respektive poslední pevnosti v Akkonu v roce 1291 se templáři přesunuli na Kypr . Již předtím ale řád tušil, že se nepodaří křižácké panství na východě udržet dlouho, proto rozvíjel své další aktivity především v Evropě . V roce 1212 tak vybudovali v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. budoucí sídlo řádu Templ, kde sídlili po odchodu z Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se dále věnoval převážně jen bankovnictví. Pařížský Templ sloužil jako velká pokladnice a banka, byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované, které využil při bouřích v roce 1306 sám král Filip IV. Sličný . 
Dosud není jednoznačně dořešeno, zda bylo obvinění templářů z hereze oprávněné a nakolik bylo založeno na skutečných poměrech v řádu. Během mučení se někteří templáři doznali k homosexuálním praktikám a uctívání „hlavy“, jakož i existenci tajemství označovaného jako Bafomet . Vůdcové řádu ovšem později tato přiznání popřeli, a byli proto popraveni. Mnozí historici proto neberou vynucená přiznání templářů v úvahu, jako ostatně nelze brát v úvahu ani jiná doznání, vynucovaná ve všech dobách útrpným právem . 
